Pražský orloj
Staroměstský orloj nebo také Pražský orloj jsou středověké astronomické hodiny, umístěné na jižní straně věže Staroměstské radnice v Praze. Orloj je poprvé doložen v listině z 9. října 1410.
Orloji uprostřed dominuje astronomický ciferník a pod ním kalendářní deska. Na astronomickém ciferníku, odvozeném od astrolábu, lze odečíst různé časy, astronomické cykly, polohu Slunce a kterým souhvězdím zvířetníku právě prochází, polohu Měsíce nad nebo pod horizontem, jeho fázi a postavení vzhledem ke Slunci. Z kalendářní desky lze odečíst aktuální měsíc, den a nepohyblivé svátky křesťanského kalendáře. Nad astronomickým ciferníkem jsou dvě okna, v nichž se pohybují apoštolové. Orloj je dále doplněn sochami po okrajích, bustou anděla mezi okny apoštolů a ozvučeným kohoutem v horní části nad okny.
Pohon orloje, hodin, astrolábu, kalendářní desky, apoštolů a doprovodných pohybů soch je zajištěn mechanickým hodinovým strojem, který v průběhu času prošel několika úpravami a zlepšeními.
Již roku 1402 jsou zmiňovány hodiny na věži a roku 1410 zde byl hodinářem Mikulášem z Kadaně pravděpodobně ve spolupráci s astronomem Janem Šindelem postaven současný orloj. Kolem roku 1470 byla doplněna architektonická a sochařská výzdoba a roku 1490 orloj upravil hodinář mistr Hanuš. V druhé polovině 16. století upravil a zdokonalil Staroměstský orloj Jan Táborský z Klokotské Hory. Další opravy byly provedeny v průběhu 17. a 19. století. Při velké opravě v letech 1865 až 1866 byla také osazena nová kalendářní deska od Josefa Mánesa se symboly zvěrokruhu, měsíce a se znakem Starého Města pražského. 8. května 1945, na konci 2. světové války během Pražského povstání byl orloj značně poničen a jeho obnovení si vyžádalo celkovou rekonstrukci.
Staroměstský orloj je patrně nejlépe zachovaný středověký orloj vůbec. Je jedním z nejznámějších turistických objektů Prahy a je součástí historického centra, které je zapsáno na seznamu kulturních památek UNESCO v ČR.
Historie
Budova
V roce 1338 udělil Jan Lucemburský povolení staroměstským měšťanům, aby si zřídili radnici, a to v patricijském domě Wolflina od Kamene. Z východní strany domu byla pak na starších základech zahájena stavba věže na kterou byly v roce 1402 umístěny hodiny a později, v roce 1409 i zvon. Ve věži je také kaple, vysvěcená roku 1381, a v letech 1805 až 1807 byl dostavěn i ochoz věže. Původní hodinový stroj patrně pochází již z dob Karla IV., který pro Prahu nechal sestavit u hodináře-horologisty Martina. Na orloji později pracovali Jan, Albert a Mikuláš z Kadaně, jehož dílo může být označeno jako vznik orloje dnešních dnů.
Orloj
Nejstarší částí orloje je mechanický hodinový stroj a astronomický číselník, které vytvořil roku 1410 hodinář Mikuláš z Kadaně, pravděpodobně podle návrhu Mistra Jana Šindela, profesora filosofie, matematiky, astronomie a rektora pražské univerzity. Inspirací pro pražský orloj mohl být starší orloj, postavený v Padově roku 1344, případně i další evropské orloje. Sochařská výzdoba bezprostředně kolem ciferníku orloje pochází z dílen kamenické huti Petra Parléře, která stavěla i sousední kapli a v Čechách působila až do husitských válek. Okolní bohatá sochařská výzdoba pochází až z doby Vladislava II. koncem 15. století.
Dlouho se mylně mělo za to, že orloj vytvořil v roce 1490 hodinář Jan Růže (zvaný také mistr Hanuš) se svým pomocníkem Jakubem Čechem. Podle pověsti byl Hanuš nakonec oslepen, aby již nikdy nemohl postavit podobné hodiny. Tento omyl je důsledkem nesprávné interpretace záznamů z doby, kdy jej spravoval Jan Táborský z Klokotské Hory. Omyl později vyvrátil až Zdeněk Horský. Roku 1962 se totiž objevila orlojnická kniha s opisem německé listiny z roku 1410, v níž radnice děkuje Mikulášovi z Kadaně za dobrou práci (na rozdíl od jeho předchůdce), orloj stručně ale přesně popisuje a za odměnu dává hodináři dům a velký roční plat. Předpoklad o autorství mistra Hanuše patrně souvisí s přestavbou Staroměstské radnice v letech 1470 až 1473, úpravami a změnami, které mistr Hanuš na orloji provedl.
V průběhu staletí se orloj mnohokrát zastavil a byl několikrát opravován. Pravděpodobně v roce 1629 nebo 1659 byl k orloji přenesen i středověký bicí stroj z věže a přidány dřevěné sošky. Postupem doby zájem o orloj upadal, přestal lidi zajímat. V 18. století byl v kritickém stavu a pražský magistrát uvažoval o prodeji orloje do starého železa. O jeho záchranu se zasloužil český vlastenec a meteorolog, profesor Univerzity Karlovy Antonín Strnad, který chápal jeho historickou hodnotu a usiloval o jeho opravu. Po delším úsilí se mu podařilo přesvědčit magistrátního radu a posléze i celý magistrát k uvolnění finanční částky potřebné pro rekonstrukci. Za Strnadova odborného dohledu byla provedena oprava za 793 zlatých v letech 1787 až 1791 hodinářem Šimonem Landspergerem. O něco později patrně přibyly i figurky apoštolů. V průběhu další velké opravy v letech 1865 až 1866 byly uvedeny do chodu i astronomické funkce a přidána ozvučená soška kohouta. Původní pohon a krok stroje byl nahrazen daleko dokonalejším, takže orloj začal ukazovat přesný čas. Další oprava a rekonstrukce orloje byla dokončena v roce 1912, kdy byla do zdi vedle orloje zasazena pamětní deska (s mylně uvedeným autorstvím).
Během Pražského povstání v posledních dnech druhé světové války byl orloj 8. května 1945 těžce poškozen při požáru staroměstské radnice, zasažené dělostřeleckým granátem. Naštěstí cihelná obezdívka ochránila stroj před větším poškozením, shořela však dřevěná konstrukce, na níž stál, i mechanismus s apoštoly. Škoda se tak zdála nenapravitelná a uvažovalo se o náhradě orloje moderním strojem. Po velkém úsilí zejména bratří Veseckých byl opravený orloj uveden do chodu v roce 1948. Naposledy byl orloj rekonstruován na podzim roku 2005, kdy došlo ke zrestaurování soch a spodního kruhu od Josefa Mánesa. Dřevěné sochy byly zakryty sítí proti holubům.
Odečítání času na orloji
Čtyřiadvacetník – staročeský čas
Čtyřiadvacetník je po staročeském (nebo také italském) způsobu rozdělen na 24 hodin a po obvodu označen arabskými číslicemi gotického tvaru na samostatném mezikruží. Mezikruží leží na vnějším okraji hlavního ciferníku s černým podkladem a zlaceným písmem. K odečítání času na ciferníku slouží dva pohyby. Kolik je hodin ukazuje zlatá ruka na čtyřiadvaceníku, který se však během roku také natáčí. Staročeský den totiž začínal západem Slunce (jako dodnes například v židovské liturgii), což konstruktéři orloje vyřešili natáčením ciferníku v rozmezí 60° v průběhu roku. Časový údaj na ciferníku tak závisí na roční době (v létě dlouhý den, v zimě krátký den). 24 hodin je tedy v nejdelší den roku odbíjeno v 8 hodin (SEČ) večer, při rovnodennosti v 6 hodin večer a v nejkratší den roku o 4. hodině odpolední. Staročeský čas tak udává počet hodin, které uplynuly od posledního západu Slunce.
Slunce a zlatá ruka
Zlatá ruka je hlavní ukazatel orloje a oběhne kruh za 24 hodin. Zasahuje přes celý průměr ciferníku, až po kývavou stupnici čtyřiadvacetníku, kde ukazuje staročeský čas. Zároveň ukazuje občanský (dříve také „německý“) čas, v němž den začíná o půlnoci a má 2 × 12 hodin. Ciferník je označen římskými číslicemi I až XII, což bylo ve středověku a dlouho i v novověku obvyklé. Horní dvanáctka v modrém poli znamená poledne, dolní dvanáctka v černém poli půlnoc. Protože pohyblivé části ciferníku mohou číslice překrývat, je hlavní ručka protažena i k opačnému okraji ciferníku se shodnými čísly. Používání německého času v českých zemích zavedl císař Ferdinand I. v roce 1547.
Pozlacené křivky
12 pozlacených křivek v modrém poli, které se obloukem sbíhají od obvodu ke středu a jsou popsány černými arabskými číslicemi označují hodiny babylonské nebo také planetní. Dělí den od východu po západ Slunce na 12 stejných dílů, které jsou tudíž v průběhu roku různě dlouhé. Pomocí nich bylo možno určit planetu ke dni narození a původně byla na orloji umístěna i planetní tabulka v místě, kde je nyní kohout. Křivky protínají tři soustředné kružnice, jež představují obratníky Raka, Kozoroha a rovník. Takové dělení dne, tedy počítání hodin po východu slunce používali Babyloňané, Egypťané, Řekové, Římané a další národy.
Vnitřní číselník
Vnitřní číselník zobrazuje XII. hodinu nahoře, XXIV. dole a VI. respektive XVIII. hodinu vlevo a vpravo.
Hvězda – hvězdný čas
Hvězdný čas (též siderický) ukazuje zlatá hvězdička na ručce, s níž je pevně spojen i zvířetník. Hvězdný čas, užívaný v astronomii i v astrologii, se odvozuje od polohy „stálic“, vzdálených hvězd na obloze. Hvězdný den je oproti slunečnímu asi o 4 minuty kratší. Rozdíl je způsoben tím, že se Země při jedné otáčce vůči hvězdám posune po své dráze kolem Slunce a Slunce již také není ve stejné poloze na obloze jako na počátku hvězdného dne. V průběhu jednoho roku činí tento rozdíl celý jeden den. Hvězdný čas udává, kolik hodin a minut uplynulo od posledního průchodu jarního bodu poledníkem. Hvězdný čas se odečítá z římských číslic. Po 23. září se k odečtenému času připočte 12 hodin, protože od 21. března uplynulo půl roku.
Středoevropský a letní čas
V letech 1979 až 1982 ukazoval Staroměstský orloj letní čas. Přestavení orloje však vyžaduje mechanický zásah a navíc astroláb ukazoval polohu Slunce a Měsíce pro jiné místo na Zemi, konkrétně pro 30° východní délky. Dnes se přestavuje jen čas na malých boční cifernících a věžních hodinách radnice.
Kalendář
Kalendářní deska
Kalendářní deska od Josefa Mánesa z roku 1865 byla v roce 1880 nahrazena kopií od J. K. Lišky. Na desce jsou zobrazeny alegorie měsíců s venkovskou a zemědělskou tematikou. Menší obrázky představují znamení zvěrokruhu. Vnitřní obrázek se zlatými hradbami a věžemi je středověký znak Prahy. Na okraji kruhu je církevní kalendárium se jmény 365 světců a s názvy pevných svátků.
Originál Mánesovy kalendářní desky je uložen v Muzeu města Prahy a jeho místo zaujímá kopie zhotovená Suchardovým přítelem z dětství, akademickým malířem Bohumírem Čílou roku 1946. Bohumír Číla (1895 až 1973) vynikal především jako restaurátor a po léta byl Staroměstský orloj restaurován právě jím, později pak jeho dcerou, akademickou malířkou a restaurátorkou Bohumírou Míšovou-Čílovou (1932 až 1997).
Nedělní písmena
Dny v roce jsou postupně označeny písmeny A až G, která se cyklicky opakují. Tato písmena sloužila k určování nedělí: v každém roce platí určité „nedělní písmeno“ a všechny jím označené dny jsou v tomto roce neděle.
Cisiojan
Cisiojan je méně známá část kalendária a je umístěn po vnějším obvodu kalendářní desky orloje. Je to stará mnemotechnická pomůcka pro zapamatování nepohyblivých svátků v roce, tedy svátků významných světců. Text cisiojánu je složen ze slabik jmen světců a výplňkových slabik mezi nimi. Složený veršovaný text je sice poněkud kostrbatý, ale srozumitelný a zapamatovatelný. Celý roční cisioján má 365 slabik (stejně jako je dnů v roce).
Ukázka přepisu prosincové části cisiojánu (významné slabiky jsou zde kurzívou): Po – sně – hu – Bá – ra – s Mi – ku – lá – šem – šla, v no – ci – Luc – ka – len – pře – dla, – po – vě – děl – To – máš – tre – stán: Na – ro – dil – se – Kri – stus – Pán.
Cisiojány vznikaly přibližně od 12. století, v Čechách od 13. století, a používaly se až do 17. století. S nástupem tištěných kalendářů však jejich význam zanikl a téměř upadly v zapomnění. O umístění českého cisiojánu na kalendářní desce roku 1866 se přičinil Karel Jaromír Erben.
Mechanické figury
Apoštolové
Každou hodinu v denní dobu se ve dvou okénkách nad ciferníkem objevuje 12 apoštolů (se svými atributy). Význam zobrazování apoštolů nemá s odměřováním času žádnou spojitost, jejich význam je spíše náboženský a pro zaujetí kolemjdoucích.
Oproti evangelijním výčtům dvanácti tedy na orloji chybí evangelista Matouš, jeden z Jakubů (zdroje se neshodují, který) a Jidáš Iškariotský, místo nich jsou na něm svatý Matěj, přibraný podle Skutků apoštolských místo Jidáše, a svatí Pavel a Barnabáš, kteří se apoštoly stali až v době raného křesťanství.
Současné sošky dvanácti apoštolů vytvořil po roce 1945 sochař a loutkář Vojtěch Sucharda.
Původní sochy apoštolů shořely při požáru radnice v květnu 1945. Kdy se pohyblivé figury apoštolů na orloji objevily, není přesně známo, neboť celý městský archiv téhož roku taktéž shořel. Protože však na vyobrazení z roku 1790 jsou ještě prázdná okénka, bylo to patrně v 19. století; s jistotou jsou tyto figury na orloji od roku 1866 po velké rekonstrukci. Původní sochy byly duté a vykonávaly jednoduchý pohyb natočení do okénka, tři z nich navíc vykonávaly při pohybu ještě další pohyb; zdvihání ruky, vrtění a přikyvování hlavou.
- Obrázky současných apoštolů
-
Jakub a Petr
-
Ondřej a Matěj
-
Tadeáš a Filip
-
Tomáš a Pavel
-
Jan a Šimon
-
Barnabáš a Bartoloměj
Z Dvanácti chyběl Juda Tadeáš, místo něj byl svatý Pavel.
Dřevěné sochy
Mimo apoštolů je na orloji dalších 9 dřevěných soch, některé konají drobné pohyby souběžně s pohybem apoštolů.
- Kohout: zakokrháním ukončuje představení apoštolů. Soška je pozlacená a je umístěna v komůrce nad okny apoštolů. Kokrhání je realizováno stlačeným vzduchem z měchu, který je hnán do tří trubek, socha kohouta je poslední, která byla na orloj osazena v 19. století.
Horní řada vlevo:
- Marnivec: je pohyblivá socha horní řady vlevo a při pohybu si prohlíží vlastní tvář v zrcadle.
- Lakomec: je pohyblivá postava vedle marnivce, potřásá měšcem a kývá holí.
Horní řada vpravo:
- Smrtka (kostlivec): je pohyblivá soška na pravé straně, otáčí přesýpací hodiny vyjadřující odměřování času života a tahá za provaz umíráčku, který je umístěn nahoře ve věžičce nad orlojem. Umíráček před opětovným spuštěním času zazvoní 73x.
- Turek: soška je považována za symbol rozkoše jako neřesti.
Sítě kolem soch mají zamezit dosedání ptactva a tím znečisťování trusem.
Dolní řada vlevo:
- Filosof zkoumající svět
- Archanděl Michael: socha archanděla nejprve svým kopím ukazovala na platný údaj na kalendářní desce, ale od Mánesova pootočení kalendária ukazuje na ukazatel v horní části ciferníku.
Dolní řada vpravo:
- Astronom/Hvězdář sledující oblohu
- Kronikář zaznamenávající události a dějiny
t:source: http://cs.wikipedia.org/wiki/Staroměstský_orloj